Napísali o nás

Na tuto práci jsem se obzvlášť těšil," pokračuje Jozef Mičo."Děj filmu je mi blízký tím, že se odehrává v našem kraji, a také díky prvkům architektury, které užívá." Vykouzlit iluzi stavby ze začátku století dokáže díky zásobám z tradičních „drevenic", které nechává mizet bez povšimnutí. Také statek, až skončí jeho filmový čas, bude pečlivě rozebrán a uskladněn.

Za prací do ciziny

Malá fatra je krásný ale tvrdý kraj, v němž lidé vždy těžko nacházeli obživu. Mnozí z nich odcházeli za prací do ciziny. Jeden ze zdejších rodáků je dnes bohatým farmářem ve Francii, vracejí se i další, ale jen podívat, ne nastálo. V poslední době zdejší podnikatelé nejvíc investovali do cestovního ruchu, zejména do hotelů, a brzy by mělo dojít na to, aby bylo možné hostům nabídnout vedle přírodních krás ještě něco navíc. Mnozí živitelé rodin však nadále pracují na montážích po celém Slovensku, ale často i v Čechách. Snažili jsme se také propagovat agroturistiku, ale nějak se neujala, zabývá se tím pouze jedna rodina, jedna farma. Dřina je to strašná a k penězům přijde dřív určitě ten, kdo se vydá na montáže," uznává Mičo. Od nynějšího filmování si slibuje nejen přímý užitek, ale i dobrou reklamu. „Možná jednou bude pro diváky zajímavé se podívat do míst, kde se natáčelo, až tenhle film získá nějakého Oskara," usmívá se. Nelze zapomenout ani přehlédnout, že Těrchová je rodištěm Jánošíka, zbojníka, co podle pověsti bohatým bral a chudým dával. Přímo na přístupové cestě k filmovému statku stojí dvě osady a v jedné z nich se prý lidový hrdina skutečně narodil. Každým rokem se na jeho počest konají Jánošíkovy dny, mezinárodní folklorní slavnosti, největší toho druhu na Slovensku.

Příroda jako partner

Na konci záři měl režisér Jaroslav Brabec ještě nejméně polovinu natáčení filmu Kuře melancholik před sebou. K tomu, aby příroda odehrála v jeho příběhu obrovskou roli, však směroval dávno před první klapkou. „V celém filmu je vlastně partnerkou hlavních hrdinů, kteří s ní musejí žít," říká. „Právě ona zapříčiní první konflikt, když blesk udeří do stromu, z něj spadne větev a zabije maminku. Způsobí tak, že životní osudy lidí se začnou odvíjet jinak, než by oni patrně chtěli." Návrhů, kam děj umístnit, bylo víc. Po střídavých úvahách o jižních, severovýchodních, východních Čechách a jižní Moravě štáb nakonec nasměroval do Těrchové producent Miloš Remen z Belt filmu, „Nešlo o zasazení do konkrétního kraje, ale o čistou přírodu, v níž se lidé musí podřizovat sami sobě a také svému okolí," vysvětluje režisér.

Konkurs pro kluka ze stejné ulice

Jedna histrka z natáčení v kraji melancholického kuřete už vypráví o tom, jak si zvukař odskočil do lesa a rychle z něj zase pelášil pryč. Prý potkal medvěda. Se zvířaty počítá i Jaroslav Brabec ve svém filmu. Se zvířaty a s dětmi. Představitele hlavní dětské role, šestiletého Radka, vozili rodiče každý den z Dolného Kubína. Přitom mnozí režiséři se zaříkávají, že si s jedněmi i druhými už nikdy nic nezačnou. „Vědí, proč to říkají, jenže jůj film na tom byl založen," dodává Jaroslav Brabec. „Obtížné to bezpochyby je, ale na druhou stranu se máte možnost dočkat přirozenosti a bezprostřednosti, které u dospělých herců už lze těžko najít. Dětský pohled a dětská duše je o něčem jiném než u nás dospělých. Netočím sice dětský film, ale o dítěti je. Jeho role je tedy v pravém slova smyslu hlavní, ne třeba počtem dnů, ale významem. Takže najít hlavního představitele bylo stěžejní otázkou. Kluk, kterého máme, je úžasný, a jsou okamžiky, kdy je práce s ním nádherná." Konkurs na dětského hrdinu prováděly čtyři agentury v Čechách i na Slovensku. Prošlo jím asi 360 dětí. Na rozhodující zkoušky do Prahy přijelo v červnu několik adeptů, pečlivě vybraných pomocným režisérem Richardem Bobkem, a Radko vyšel jako jasný favorit. Pikantní na tom bylo, že pomocný režisér působí v Dolním Kubíně a Radko bydlí ve stejné ulici, čili jej v podstatě zná.

Den pro klíčovou scénu

Při naší návštěvě na konci záři je celý den na pořadu jediná scéna. Karel Roden s Vilmou Cibulkovou na jeřábu představujícím umělé spřežení, střih, Karel Roden na voze a Vilma Cibulková na zemi, střih... Jen kamera střídá detaily a uhly pohledu a komparsisté si musejí přesně pamatovat, kde je jejich místo. Režisér mění, opravuje, až nakonec s ulehčením řekne: „Máme to." Večer s pocitem horníka, který vyrubal vagón uhlí, pak přidá komentář: „Ve filmu je několik klíčových scén, tato k nim patřila. Jedna z hlavních představitelek spadne z vozu, potratí, a tím se celý příběh zlomí. Několikrát by všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ovšem něco nestalo. Tohle je vrchol, po němž ona dostane pocit, že našla původce svého neštěstí právě v tom chlapci. Změní k němu vztah a vývoj nabere jiný směr, než by teoreticky mohl. Tuto scénu bylo potřeba natočit velmi dobře, protože měla ukázat, že nešlo o zlomyslnost či nedbalost, ale o nešťastnou souhru náhod. Podle rozpisu má ve filmu trvat minutu a deset vteřin, ale asi bude o něco delší." Tímto složitým a náročným způsobem samozřejmě nelze natáčet každý den, ale občas je to podle Jaroslava Brabce namístě: „Když chcete pregnantně sdělit, co zamýšlíte, občas musíte tuto velmi náročnou metodu použít. Nedá se nic dělat. Diváci jsou zvyklí na reklamy, které se stříhají strašně rychle, a filmové sdělení se tomu někdy přibližuje."

Zrození opravdového zla

Volnou předlohou filmu se stal stejnojmenný román Josefa K. Šlejhara. Dnešní režisér se s ním setkal už v sedmnácti letech na doporučení profesora češtiny a velice se mu zalíbil. Když pak po letech hledal filmovou látku, vzpomněl si na tuto knihu a přečetl si ji znovu. „První kontakt dopadl tak, že se mi kniha hrozně líbila, ale věděl jsem, že se nedá natočit, protože jako předloha je pořádně degresívní a smutná," vzpomíná režisér. „Ale tehdejšímu dramaturgovi ČT Petru Kolihovi se záměr velice líbil a dal mi první impuls k tomu, abych se tím vážně zabýval." Ačkoliv je děj situován do začátku dvacátého století, odmítá označení historického příběhu: „Je to zkrátka současný příběh, která se kromě jiného odehrával taky před sto lety. Kolikrát se člověk vyhýbá složitější cestě, protože má pocit, že vyžaduje víc času, námahy nebo vnímání než si může dovolit. Drobné ústupky a mírné netolerance, které na začátku nejsou ani míněný zle, se pak postupně skládají, až z nich najednou vyroste opravdové zlo." Scénář napsal Jaroslav Brabec s Vladimírem Kornerem a k natáčení dospěl až po šesti- či sedmileté práci. Kdyby byly pohromadě finance, začal by asi dřív, ale nelituje. Tvrdí, že byl alespoň čas udělat v přípravě všechno, aby výsledek byl co nejlepší. Vzhledem k tomu, že film zahrnuje všechna roční období, je premiéra stanovena až na záři příštího roku. O tom, kam si mají budoucí diváci film zařadit, režisér prozrazuje: "Je to v každém případě balada. V jistém smyslu jde o film komorní, protože protihráčem je příroda, což myslím vůbec není zanedbatelné. Už teď je jasné, že přírodu v několika důležitých situacích se podařilo natočit tak, že je dalším ekvivalentem živým hercům. Je to také tragédie kančíci happy endem. Tragédie je v našem uvědomění si skutku, který se doopravdy stal, přestože je inscenován jako happy end. 4ili v pravém slova smyslu happy end jako kýč."

KAREL POLANSKÝ